Jednou takhle po těláku

Dnes s vámi budu sdílet příběh o další školní patálii.
Je pondělí, vše probíhá jako obvykle, přijdu do školy, učím se , jdu  na oběd, naštvu tělocvikářku... a u tohoto bodu bych se asi zastavila. Z tělocviku si kráčím, jako královna školy a když dojdu ke skříňce zjistím nemilou věc. Tak trošku se mi někde zatoulal klíč. Jo,jo není dobré si ho jen tak mrštit někde do pytlíku od tělocviku. Naštěstí zachovávám chladnou hlavu. A mám plán. Zajdu za školníkem, který má náhradní klíče od všech skříněk. Problém byl v tom že už byli tři hodiny a školník si už dávno hověl doma s nohama na kamnech. Ale já mám plán B. Půjdu za mojí spolužačkou, která má stejný klíč jako já a pohroma bude zažehnána. Další facka pro fracka přichází tehdy,kdy se dozvím že všichni mí spolužáci si sedí v autobuse směrem do centra. Tak to už  si sedám zdrcená na lavičku před tu mou zatracenou zamklou skříň a zadržuju slzy. Mé aktuální vybavení se skládá jen z toho co mám v pytlíku na tělocvik: tričko,třičtvrťáky a sálovky . Tak jo,  venku je mínus třináct, já si na své krátké triko navlíkám druhé krátké triko co mám v pytlíku a obouvám si sálovky. Rychlostí blesku vystřeluju ze školy a bežím co nejrychleji domů,abych se aspoň trochu zahřála. Cestou potkávám ne jednoho člověka, co se mi směje pod vousy. Totálně promrzlá dobíhám domů, vařím si čaj a slibuju si, že se už nikdy, nikdy nebudu hádat s tělocvikářkou..